ŠVP – zkratka, která neříká mnohým lidem vůbec nic. Dalším se vybaví, že to někde někdy slyšeli. Většina rodičů si uvědomí: „To je přece to, podle čeho se moje dítě učí.“ Pouze část veřejnosti, tvořená hlavně pedagogy, vysvětlí přesný význam: Školní vzdělávací program.

Jak mu rozumíme?

Vycházejme z nedávno uskutečněného průzkumu. Odpovědi na otázku “Co si myslíte o tom, že každá škola má svůj specifický školní vzdělávací program?“ lze rozdělit do dvou kategorií.

První skupina respondentů se domnívá, že tato školní reforma není šťastná. Přináší pouze potíže. Každá škola učí jinak, jiné předměty, jiné cizí jazyky podle svých „osnov“. Když se dítě přestěhuje, změní školu, nastává velký problém. Druhá skupina tázaných, většinou rodiče školních dětí, kteří jsou se „svou“ školou spokojeni, odpovídá: „Je to výborné. Mohli jsme si vybrat. Můžeme ovlivnit práci školy prostřednictvím školské rady. Naše dítě má volbu v nabídce volitelných předmětů. Na stránkách školy je možné se seznámit s obsahem jejího vzdělávacího programu. ´Vidíme učitelům do kuchyně.´“
   
Kde se skrývá pravda? Co obsahuje RVP (rámcový vzdělávací program) jako závazná norma pro učitele, kteří na jeho základě tvořili ŠVP? Co si rozhodla každá škola a co je povinné? Jako nejvyšší cíl klade RVP vytvoření kompetencí žáka. To je „Souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti.“ (RVP, VUP Praha 2009.) Rozlišujeme kompetence k učení, k řešení problémů, komunikativní, sociální a personální, občanské a pracovní. Naplňují se v každodenním vyučovacím procesu, který vede k vytváření výstupů žáka prostřednictvím učiva. Výstupy jsou v RVP rovněž přesně definovány vždy po uplynutí vzdělávací období, tzn. na konci třetí, páté a deváté třídy. Jsou prakticky zaměřené, charakterizují co má žák znát a umět. K naplňování kompetencí a výstupů slouží mimo jiné i učivo. To však pevně dáno není. Laicky řečeno: „Není důležité, na čem se to naučíš, důležité je, že to budeš umět.“
   
Rovněž není stanoveno, jakými způsoby má učitel učit. Opět převedeno do jednoduché věty: Hledej takovou cestu, abys nejsnáze došel k cíli. Možnosti jsou různé. Všichni známe frontální výuku. Učitel přijde do třídy, zopakuje s žáky látku, vyloží novou, procvičí a na závěr hodiny se vše shrne. Mnohdy je tento model efektivní a má svou platnost. Není to však jediná metoda, která přináší efekt.
   
Jinou cestu ukazuje model činnostního učení. To je založeno na metodě objevování. Přizpůsobuje se dítěti, nahrává jeho zvídavosti, vede jej od prožitků k faktům a teoriím, žák se učí na situacích běžného života.
   
Mezi metody činnostního učení patří například projektové vyučování. Právě u něho se setkáváme s nesprávným pochopením, hlavně ze strany rodičů. „Dneska se zase neučí, mají projekt, jen si hrajou.“ Věta, kterou slyšíme velmi často. Projekt je ale mnohem náročnější pro žáka i učitele než běžná frontální výuka. Žák se musí připravit, několik hodin intenzivně pracuje, tvoří, mluví, prezentuje výsledky své práce. Za nikoho se neschová. Nikdo to za něj neudělá. Na jeho práci závisejí jeho spolužáci stejně tak, jako je on závislý na práci jejich. Je-li projekt dobře připravený, pak si dítě „hraje“, práce ho baví. Ani neví, že se učí. Prochází výbornou průpravou pro práci v týmu v dospělosti, nácvikem pro „vytvořit a umět prodat“ i rozvojem komunikativních dovedností.
   
Metod činnostního učení se nabízí přehršel – skládankové učení, kooperativní výuka, model E-U-R a další. Téma opravdu široké, a pokud vás zajímá, dozvíte se více na následujících www stránkách - www.pckvary.cz
   
Naši úvahu uzavřeme citátem Komenského: „Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělávat.“ To platí pro děti i pro dospělé.

DOTAZY K ČLÁNKU (použijte následující formulář)